Königgrätzer k.u.k. MTB und Wanderverein

6.7.2014 Přes sedmero semaforů

publikováno 10.07.2014

(MTB Jizerké hory po osmi letech)

Než Bary dosmolí toho Krulišáka, tak se pokusím oživit dění reportem z našeho nedělního cyklotripu.

Vlastně to byl remake jedné trasy, kterou jsme se Šímou absolvovali přesně 20.9.2006. Takže skoro před osmi lety.Mnoho se od té doby změnilo.

Proti proudu Jizery jsme se od Jilemnice prodrali přes sedmero semaforů a auto pak nechali na osvědčeném místě u kostela v Horním Polubném.

Začátek je dobrej. Sjezd kolem Carlose do Dolního Kořenova, kde jsme poprvé překročili Jizeru. Cestou jsme mohli pozdravit vlak mířící do stanice Harrachov (ta tehdy myslím ještě nefungovala, natož pak spojení do Polska). Když jsme se potom pokoušeli vydupat ten krpál nahoru k nádraží, zamrzelo mě, že jsem do toho vlaku neskočil a tu jednu zastávku se nesvezl.

Ale aspoň jsme měli možnost zachránit před blouděním a krutou smrtí v lesích turistu neurčité národnosti s velkým kloboukem. Nasměrovali jsme ho správně k nádraží a zaškrtli si čtvereček v Modrém životě.

Pak jsme překročili hranici a po osmi letech opět vyfotili památný rozcestník, načež jsme omylem provedli první změnu trasy. Onehdá jsme objížděli Kozí hřbet zprava, teď jsme ho vzali zleva, ale vyjde to tak nastejno.

A pak už sjezd k pár barákům, které zbyly z vesnice Karlsthal. Dneska se tomu říká Orle a je tam fajn schronisko. Před osmi lety jsme k němu sjížděli v mlze a jak pomalu z té mlhy vystupovalo, zdálo se to až magické.

Tentokrát to za sluníčka nemělo tajemnou atmosféru, ale zase to bylo příjemnější. Začalo být jasné, že bude pěkný den a to byl povel k všeobecnému převlékání, protože do té doby bylo počasí nevyhraněné a já s sebou táhl všechno možné pro jakékoli podmínky (včetně teplých rukavic a návleků na nohy).

Čekal jsem, že si v Orle pochutnáme na Lwówku Ślaskim, svého času posledním malém pivovaru ve Slezsku. Když jsme tam byli posledně, byl zrovna těsně před krachem a správce chalupy to evidentně rmoutilo. Dneska už Lwówek zase vaří (a ještě líp než dřív!), ale v Orle mají místo něj dvanáctku Namyslów – taky dobrou. A kromě toho světlé a tmavé z nového minipivovaru Czarnków. Tož to jsem neodolal!

Pak jsem to vzali přes Torfowisko Izerskie a Halu Izerskou k bývalé veliké osadě Izera, ze které zbyly dva baráky. Po cestě jsme potkávali spoustu cyklistů a překvapivě byla většina Poláků. To nebývalo! Když už sem nějaký cyklista zabloudil, býval to Čech!

Most přes Jagniecy potok, co nám minule dost scházel, už zase stojí, i když je trochu jinde a o dost menší. Ale pro naše účely ideální!

Vydupali jsme na hlavní hřeben na Polanu Izerskou a místo toho, abychom se dali pohodovkou po vrstevnici směrem ke Smrku, jako posledně, sjeli jsme až skoro dolů do Świeradowa za účelem hledání kešky v jakési boudě. Kešku jsme sice nenašli, ale zato jsme si mohli užít ještě jednou stoupání na hřeben ke Schronisku na Stoku Izerskim. A je to teda Stok jak kráva!

Ale stálo to za to. Chalupa je to nádherná, zachovalé interiéry, a nádherný výhled z terasy. Vůbec nevadilo, že na čepu měli jenom Piast, kterej normálně není nic moc. Tady potěšil!

Pak zas mírně nahoru k nejvyššímu bodu – krásné rozhledně na Smrku (1.124 m). Onehdá jsme ji málem minuli, protože kvůli mlze nebyla na vzdálenost 10 metrů vidět, ale tentokrát byla nepřehlédnutelná. A nádherný výhled z ní nepopsatelný.

Pak si Šíma spravil keškařskou chuť a jednu tam ulovil, no a pustili jsme se do sjíždění. Tentokrát už jsme se nenechali zmást lacinou propagandou, že Nebeský žebřík se prý dá sjet, a vzali jsme to normálně Věžní stezkou. I tak tam bylo adrenalinu dost!

Na Předělu jsme omylem zabočili doleva po severní straně Středního hřebene, místo abychom se vydali rovně ke Smědavě. Ale aspoň jsme vyzkoušeli něco jiného, U Hojerova domu jsme Střední hřeben přejeli a Lasičí cestou jsme sjeli do Jizerky.

Jsou místa krásná, jsou místa nádherná, ale jak popsat Jizerku, to nevím. Není pro to slovo. Zvlášť v takovémhle krásném odpoledni, když sedíte na zahrádce Panského domu, ládujete do sebe čočkovku a závidíte Šímovi, který si může objednat krásně vychlazeného Bernarda.

Pak nás čekala ještě jedna keška ducha mrtvého motocyklisty, co tam straší od roku 1942 a sjezd k autu.

Moc dobře si pamatuju, že když jsme před osmi lety seděli před Panským domem, tak se mlha rozplývala a obloha vyjasňovala a já měl takovej nutkavej pocit, že ještě musíme někam jet, že toho bylo málo, že odsud prostě nemůžeme jen tak odjet domů. Tentokrát jsem tímhle netrpěl. Asi proto, že jsme si tu trasu dost ztížili, a taky nám to tentokrát trvalo mnohem dýl. Ach, ty výhledy a panoramata!

Pak jsme ještě zkusili, jestli je otevřená Rozhledna Járy Cimrmana v Příchovicích (nebyla), tak jsme tam našli kešku a jeli dom. Zase údolím Jizery přes sedmero semaforů a poslouchali jsme při tom Pretty Maids a tribute Tommy Bolinovi. Bylo to krásné. Pětihvězdičkové.