Königgrätzer k.u.k. MTB und Wanderverein

29.11.2014 Lovoš

publikováno 29.11.2014

Přestože čtyři pětiny výpravy zaspaly, dorazili jsme díky skvělým jízdním vlastnostem Škody Octavia do Lovosic včas, a po menším zmatku s výběrem nástupiště, odhadem správného směru příjezdu vlaku a počtu jeho pater, jsme nastoupili do toho správného. Celkem rozumně jsme zůstali v přízemí, protože kvůli třem minutám jízdy nemá smysl lézt do patra (i když někteří si tím pádem opět nesplnili dětský sen).

Pak krátká cesta Litochovicemi (vsí se dvěma štěkajícími psy za každým plotem), kolem béžovo-černého dvojretrívra s béžovo-černým dvojocasem jsme vystoupali k vyhlídce na Portu Bohemicu, a tam už bylo krásně. Sice trochu zima, ale zato jsme tam byli sami.

Hledání kešky skončilo i přes enormní nasazení a riskování pádu ze skály neúspěchem. Rozhled na Labe byl ale pěkný a vidět byla i Kalvárie a Radobýl.

Když jsme vylezli z lesa, objevily se před námi vinice. Zazvonili jsme na zvonek nad Žernoseky ale nikdo se neobjevil, aby nám splnil přání, tak jsme šli dál mezi vinicemi a vedli diskuze o vínu. A Bary nás zásoboval zprávami ze své mise v Jeseníkách.

Dole v Žernosekách jsme zahnuli do Opárenského údolí, pocvičili si na žernoseckém Dědském hřišti (abychom nakonec zjistili, že ty cvičební nástroje vůbec neslouží k zakusování ani katapultování do vesmíru ale k masážím), zatelefonovali si s Myšákem, probrali rozdíly mezi kamerunskou kozou a kamerunskou ovcí , a došli k Černodolskému mlýnu. Před pár lety ještě krajně nedůvěryhodné zařízení, kam se na pivo odvážili jen ti nejotrlejší, se změnilo v krásný penzion, kde jsme si mohli bez obav dát výbornou bramboračku . Potkali jsme tam drsnou bandu motorkářů a navíc u něj Šíma našel kešku.

Kolem Opárenského mlýna jsme došli na Opárenský hrad a tam taky jedna byla. Pak musíme část cesty zcenzurovat, protože všichni členové výpravy mají svá tajemství....

V Opárnu nás nesežral rotvajler a tak jsme se ocitli až pod Lovošem. Vylézt na něj byla fuška, ale zvládli jsme to. Po cestě si Ron našel tři kámoše a my nejdelší kešku v životě. A pak ještě jednu, při jejímž ukrývání jsem vypadal tak podivně, že mě dvě skupiny kolemjdoucích chtěly zachraňovat.

Na vrchol jsme dorazili za pět minut dvanáct (tedy obrazně řečeno) . Jen co jsme si objednali a zabrali stůl, tak se přiřítil celý běžecký závod a v chatě nebylo k hnutí. Pak jsme ještě vylezli na vyhlídkovou terasu a chvíli si představovali, co všechno by bylo vidět, kdyby něco vidět bylo, a pak zkratkou dolů.

Cestou k nám doléhaly střídavě pachy z Lovochemie a z Opavie a já pochopil, proč mají místní vína tak zvláštní aroma. A za zmínku stojí, že jsme potkali i jednoho cyklistu (nedal to!) a jednoho Čestmíra . A chaloupku na kuří noze.

No a to je tak všechno. Sláva nazdar výletu!